73403/01

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.   © Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.       RADA EVROPY       EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA       DRUHÁ SEKCE     VĚC TUREK proti ČESKÉ REPUBLICE     (stížnost č. 73403/01)               ROZSUDEK   ŠTRASBURK   21. června 2005     Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.   Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním. Ve věci Turek proti České republice, Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající v senátu ve složení: pánové  J.-P. Costa, předseda,  I. Cabral Barreto,  K. Jungwiert,  V. Butkevych,  M. Ugrekhelidze, paní A. Mularoni, pan D. Popović, soudci, a paní S. Dollé, tajemnice sekce, po poradě konané ve dnech 12. října 2004 a 31. května 2005, vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne: ŘÍZENÍ 1.  Řízení bylo zahájeno stížností (č. 73403/01) směřující proti České republice, kterou dne 24. srpna 2001 podal Soudu český občan pan Jaromír Turek („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). 2.  Stěžovatele zastupuje pan M. Hulík, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec pan V. A. Schorm. 3.  Stěžovatel tvrdil, že Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnosti pro nevyčerpání procesních prostředků a pro opožděnost, aniž rozhodl ve věci samé. 4.  Stížnost byla přidělena druhé sekci Soudu (článek 52 odst. 1 Jednacího řádu Soudu). V rámci této sekce byl v souladu s článkem 26 odst. 1 Jednacího řádu Soudu ustaven senát pověřený projednáním věci (článek 27 odst. 1 Úmluvy). 5.  Rozhodnutím ze dne 27. srpna 2002 Soud informoval vládu o části stížnosti týkající se článku 6 odst. 1 ve věci přístupu k Ústavnímu soudu a prohlásil stížnost v ostatních částech za nepřijatelnou. Rozhodnutím ze dne 12. října 2004 Soud prohlásil zbývající část stížnosti za přijatelnou. 6.  Strany nepředložily písemná stanoviska k odůvodněnosti stížnosti (článek 59 odst. 1 Jednacího řádu Soudu) a senát rozhodl, že není nutné konat ústní jednání (článek 59 odst. 3 in fine Jednacího řádu Soudu). SKUTKOVÝ STAV I.   SKUTKOVÉ OKOLNOSTI PŘÍPADU 7.  Stěžovatel se narodil v roce 1923, bydliště má ve Ventuře (Kalifornie, Spojené státy americké). 8.  Stěžovatel pobývá ve Spojených státech amerických od roku 1948, kdy uprchl před komunistickým režimem. Po smrti svého otce se stal vlastníkem pozemku nacházejícího se v Praze. V dubnu roku 1987 obdržel přípis od Obvodního národního výboru pro Prahu 10 („národní výbor“), kterým mu bylo oznámeno, že v souladu s územním plánem byl pozemek určen k výstavbě rodinného domu. Z tohoto důvodu byl stěžovatel vyzván k prodeji svého pozemku státu prostřednictvím zástupce s tím, že v opačném případě bude zahájeno řízení o vyvlastnění. Aby se stěžovatel vyvlastnění vyhnul, podepsal plnou moc, ve které své tchýni J. P. udělil oprávnění k vyjednání prodeje. 9.  Dne 16. října 1987 podepsala J. P. smlouvu o prodeji týkající se stěžovatelova pozemku. Podle stěžovatelova tvrzení bylo J. P. během jednání s národním výborem předloženo již připravené rozhodnutí o vyvlastnění a dále jí hrozilo, že odmítne-li podepsat smlouvu, mohl by být zamítnut vstup její dcery (stěžovatelovy manželky) do Československa. Stěžovatel proto tvrdí, že souhlas J. P. byl vynucen násilím, což činí smlouvu o prodeji neplatnou. 10.  Dne 15. února 1988 přidělil národní výbor pozemek do osobního užívání I. D., která realizovala stavbu domu na tomto pozemku v prosinci roku 1989. Dne 1. prosince 1989 stěžovatel požádal národní výbor o uzavření dohody o navrácení pozemku, který prodal pod pohrůžkou vyvlastnění. Národní výbor této žádosti nevyhověl. 11.  Dne 13. února 1990 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu proti I. D. na vydání předmětného pozemku. Ve své žalobě uvedl, že smlouva o prodeji z roku 1987, jakož i dohoda zakládající právo osobního užívání ve prospěch I. D., jsou neplatné, ne­boť s prodejem souhlasil pouze pod pohrůžkou donucení a za zjevně nevýhodných podmínek. 12.  Dne 9. července 1991 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Na základě jeho odvo­lání Městský soud v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k podrob­nému prošetření okolností prodeje pozemku. 13.  Dne 19. března 1993 stěžovatel rozšířil předmět své žaloby tak, že ji namířil rovněž proti Obvodnímu úřadu pro Prahu 10 a že jako důvod pro neplatnost smlouvy z roku 1987 uvedl nepřesnost v plné moci udělené J. P. Dne 24. března 1993 obvodní soud toto rozšíření nepřipustil, žalobu však posléze v plném rozsahu zamítl, když shledal, že stěžovatel neprokázal ani existenci tísně při uzavírání smlouvy, ani existenci zjevně nevýhodných podmínek a že souhlasil se zaplacením kupní ceny, přičemž svůj nesouhlas vyjádřil teprve v prosinci roku 1989, a proto je smlouva platná. 14.  Dne 16. května 1995 městský soud při projednání odvolání stěžovatele rozsudek změnil poté, co předběžnou otázku ohledně neplatnosti smlouvy rozhodl ve prospěch stěžo­vatele, a dále uložil I. D. povinnost vydat mu pozemek. Soud shledal, že v okamžiku uzavření smlouvy stěžovatel neměl k dispozici žádný prostředek k uplatnění svého vlastnic­kého práva, a že proto neměl jinou volbu, než se podrobit nátlaku orgánů, a neměl možnost svobodně vyslovit svůj souhlas. Z těchto důvodů soud dospěl k názoru, že smlouva o prodeji, jakož i dohoda zakládající právo osobního užívání jsou neplatné, a že I. D. nikdy nenabyla vlastnické právo a vlastnické právo stěžovatele nikdy nepřestalo existovat. Dle názoru soudu musí v da­ném případě zásada zákonnosti převodu vlastnictví převážit nad ochranou případné dobré víry nabyvatele. 15.  I. D. následně využila svého práva podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. I. D. tvrdila, že argument zakládající se na nedostatku svobodného souhlasu nebyl náležitě podepřen a že právní závěry odvolacího soudu nebyly v souladu se zákonem. 16.  Nejvyšší soud dne 30. října 1997 vyhověl dovolání podanému I. D., zrušil rozhodnutí ze dne 16. května 1995 a vrátil věc městskému soudu. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „Podle právní teorie (...) subjekt nejedná svobodně, ale pod nátlakem, který může být buď přímý – fyzické donucení, nebo jde o tzv. bezprávnou výhrůžku. V dané věci by mohla připadat v úvahu jen bezprávná výhrůžka. Tu lze definovat jako donucení psychické, kterým je vynucováno něco, co být vynucováno nesmí; musí být takového stupně, aby vzbudila důvodnou bázeň toho, vůči komu směřuje. Jak vyplývá z provedeného dokazování (...), žalobce byl vyrozuměn o tom, že jde o pozemek určený k zastavění, a pokud nezačne sám stavět, bude zahájeno vyvlastňovací řízení. Takový postup byl v souladu s § 108 tehdy platného stavebního zákona a nelze ho považovat za bezprávnou výhrůžku (...). Právní závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva byla uzavřena nesvobodně, je tedy nesprávný a dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu je v tomto smyslu dán.“ 17.  Městský soud dne 31. března 1998 přezkoumal odvolání stěžovatele podané proti rozsudku ze dne 24. března 1993 a návrh stěžovatele na vydání předmětného pozemku zamítl. Soud uvedl, že názor Nejvyššího soudu je podle § 243d odst. 1 občanského soudního řádu závazný a že z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel neprokázal existenci svého vlastnického práva k pozemku, který svobodně převedl státu prostřednictvím plné moci udělené J. P., přičemž souhlasil s kupní cenou, kterou během své návštěvy v Československu v roce 1988 nijak nezpochybnil. Podle Nejvyššího soudu tedy stěžovatel není oprávněn žádat vydání pozemku a odvolací soud se od tohoto názoru nemůže odchýlit, ledaže by vyšly najevo nové skutečnosti. Městský soud rovněž zamítl námitku stěžovatele, která se týkala nepřesnosti v plné moci a podle níž J. P. svým podpisem smlouvy o prodeji překročila své zmocnění. Konečně, vzhledem k tomu, že rozhodnutí neobsahovalo otázku po právní stránce zásadního významu, soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání. 18.  Dne 25. května 1998 podal stěžovatel dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že obecné soudy nesprávně posoudily obsah plné moci udělené J. P. Podle jeho názoru tato plná moc nevyhovovala požadavkům na přesnost a určitost, které platí pro veškeré právní úkony. 19.  Dne 19. června 1998, tedy v šedesátidenní lhůtě od doručení rozsudku odvolacího soudu, podal stěžovatel rovněž ústavní stížnost. Tvrdil, že byl zbaven soudní ochrany svých práv, jejichž omezení v tomto případě překračovalo nezbytnou míru, a že došlo k zásahu do jeho vlastnického práva. Rovněž zpochybnil definici bezprávné výhrůžky obsaženou v roz­sudku Nejvyššího soudu. Uvedl, že byť byl předmětem výhrůžky právní postup (vyvlast­nění), byla tato výhrůžka použita abuzívním způsobem a v rozporu se svým účelem, a to ve pros­pěch I. D., jejíž otec byl komunistickým funkcionářem. Připomněl, že souhlas J. P. s pro­dejem byl vynucen pod nátlakem vydání již připraveného rozhodnutí o vyvlastnění a pod pohrůžkou, že její dceři bude znemožněn návrat do země. Stěžovatel uvedl, že formulář plné moci mu byl zaslán národním výborem a že neměl možnost jej měnit a dále že plná moc nevyjadřovala určitým způsobem jeho vlastní vůli udělit J. P. pouze oprávnění k vyjednání podmínek pro­deje, avšak nikoli k uzavření smlouvy. 20.  Dne 23. března 1999 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro předčas­nost, jelikož dovolání stěžovatele bylo stále předmětem řízení před Nejvyšším soudem. Soud odkázal na převažující judikaturu po přijetí novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti dne 1. ledna 1996, podle níž jsou všechny vnitrostátní opravné prostředky vyčer­pány až po vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Dokud se Nejvyšší soud nevyjádří ke skutečnosti, zda otázka uvedená v dovolání je či není otázkou po právní stránce zásadního významu podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, musí být ústavní stížnost odmítnuta, aby nedošlo k situaci, kdy by v téže věci byla vedena dvě řízení, a to proto, že sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu a nikoli Ústavnímu soudu. Z tohoto důvodu začíná lhůta k podání ústavní stížnosti běžet až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 171/96 a IV. ÚS 93/98). 21.  Nejvyšší soud dne 21. srpna 2000 nevyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání s tím, že otázka charakteru plné moci, o které již rozhodoval městský soud, není po právní stránce tak zásadního významu, aby tím bylo možné odůvodnit přípust­nost dovolání. 22.  Dne 27. prosince 2000 podal stěžovatel v šedesátidenní lhůtě od doručení rozhod­nutí Nejvyššího soudu další ústavní stížnost namířenou jednak proti rozsudku městského soudu ze dne 31. března 1998, jednak proti rozhodnutí dovolacího soudu. 23.  Dne 28. června 2001 třetí senát Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou v části týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu a jako opožděnou v části týkající se rozsudku městského soudu s odůvodněním, že bylo-li dovolání prohlášeno za nepřípustné, pak posledním opravným prostředkem rozhodným pro počátek běhu šedesáti­denní lhůty bylo rozhodnutí městského soudu. II.   PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE 24.  Podstatné části znění vnitrostátních právních předpisů a judikatury, které se k tomuto případu vztahují, jsou uvedeny v rozsudcích Běleš a ostatní proti České republice ze dne 12. listopadu 2002 (č. 47273/99, § 17-41, ESLP 2002‑IX), Zvolský a Zvolská proti České republice ze dne 12. listopadu 2002 (č. 46129/99, § 18-36, ESLP 2002‑IX) a Vodárenská akciová společnost, a. s. proti České republice ze dne 24. února 2004 (č. 73577/01, § 21). PRÁVNÍ POSOUZENÍ I.    K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY 25.  Stěžovatel namítá, že neměl možnost nechat přezkoumat meritorní stránku svého případu před Ústavním soudem. V této souvislosti se dovolává článku 6 odst. 1 Úmluvy, který zní: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) projednána (...) soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“ 26.  Soud konstatuje, že strany nepředložily doplňující stanoviska k odůvodněnosti stížnosti. Ve svých stanoviscích předložených před vydáním rozhodnutí o přijatelnosti stíž­nos­ti uvádějí zejména následující argumenty. 27.  Vláda tvrdí, že podřazení většiny řízení vedených před Ústavním soudem pod článek 6 Úmluvy má za následek, že dojde-li případně v řízení před tímto orgánem k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, je nutno je považovat za porušení článku 13 Úmluvy, neboť stěžovatel musí mít k dispozici účinný právní prostředek nápravy proti porušení Úmluvy ze strany Ústavního soudu, třebaže možnost obrátit se na Ústavní soud je již sama o sobě takovým prostředkem nápravy. Vláda je proto toho názoru, že danou věc je třeba posuzovat pouze jako tvrzené porušení práva na účinný právní prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, a navrhuje, aby byla část stížnosti týkající se článku 6 odst. 1 Úmluvy zamítnuta pro neslučitelnost ratione materie s ustanoveními Úmluvy. 28.  Stěžovatel odmítá argumenty vlády a tvrdí, že článek 13 Úmluvy nesmí být nadřazen článku 6 Úmluvy, neboť možnost využít účinných právních prostředků nápravy před vnitrostátními orgány, včetně Ústavního soudu, sama o sobě nevylučuje možnost obrátit se na Soud se stížností proti Ústavnímu soudu. Stěžovatel také nesouhlasí s tvrzením vlády, že z listin předložených Soudu nevyplývá žádné porušení jeho práva na spravedlivý proces. 29.  Soud již ve fázi posuzování přijatelnosti stížnosti shledal, že daná situace nasto­luje problém práva na přístup k soudu, který je součástí práva na spravedlivý proces, spíše než otázku účinného právního prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, a že je tudíž nutno ji nadále posuzovat z hlediska článku 6 odst. 1 Úmluvy, jak to Soud již učinil ve věci Běleš a ostatní proti České republice (č. 47273/99, ESLP 2002‑IX) a Zvolský a Zvolská proti České republice (č. 46129/99, ESLP 2002‑IX). 30.  Soud poznamenává, že situace stěžovatele je totožná se situací stěžovatelky ve výše uvedené věci Vodárenská akciová společnost, a. s. proti České republice, kde Soud dospěl k závěru o porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud v tomto posledním případě shledal, že pokud se stěžovatelka rozhodla podat dovolání, pouze tím využila možnosti, kterou jí poskytuje § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, což jí nesmí být na újmu. Tento případ prokázal, že účinnost tohoto postupu,[*] který Soud označil ve dvou výše uvedených případech za nahodilý, je čistě teoretická. Soud zároveň podotkl, že § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, takže dotčené osoby jsou nuceny vyčerpat oba druhy opravných prostředků vyjma návrhu na obnovu řízení, který je výslovně vyloučen. Byla-li tedy stěžovatelka povinna podat dovolání, aby její ústavní stížnost nebyla odmítnuta, pak se Soud domnívá, že lhůta pro podání ústavní stížnosti neměla začít běžet dříve než dnem rozhodnutí Nejvyššího soudu anebo měla být alespoň pozastavena okamžikem podání dovolání (tamtéž, § 32-33). 31.  Soud nespatřuje žádný důvod, proč by se měl v daném případě odchýlit od výše uvedených úvah, které lze dle jeho názoru v plném rozsahu použít na projednávanou věc. 32.  Soud v tomto ohledu s uspokojením konstatuje, že po přijetí rozsudků Běleš a ostatní proti České republice a Zvolský a Zvolská proti České republice (citovaných výše) Ústavní soud České republiky ohlásil změnu své praxe, pokud se jedná o podmínky přípust­nosti ústavních stížností. Tato změna nicméně nemohla mít žádný vliv na situaci stěžovatele v projednávané věci. 33.  Soud se proto domnívá, že v důsledku obzvlášť přísného výkladu předmětného procesního pravidla tak, jak jej provedl Ústavní soud, byl stěžovatel v daném případě zbaven práva na přístup k soudu. K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tedy došlo. II.   K UPLATNĚNÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY 34.  Článek 41 Úmluvy stanoví: „Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“ 35.  Přestože byl stěžovatel v dopisech odeslaných ve dnech 15. října 2004 a 5. ledna 2005 upozorněn na článek 60 Jednacího řádu Soudu, který stanoví, že veškeré návrhy na spravedlivé zadostiučinění podle článku 41 Úmluvy musí být obsaženy ve stanovisku k odůvodněnosti stížnosti, nepodal stěžovatel po vydání rozhodnutí o přijatelnosti žádný návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění. Jelikož stěžovatel neodpověděl ve lhůtě urče­né v průvodním dopise k rozhodnutí o přijatelnosti, Soud se domnívá, že není na místě mu přiznávat jakoukoli částku podle článku 41 Úmluvy (např. rozsudek Willekens proti Belgii, č. 50859/99, § 27, ze dne 24. dubna 2003). Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ rozhoduje, že byl porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy.   Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 21. června 2005 v soula­du s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.       S. Dollé J.-P. Costa tajemnice předseda             [*] Tj. souběžného podávání dovolání a ústavní stížnosti (pozn. překl.).